• Redakce

PROČ BRÁNÍM SPOLEČNÝ EVROPSKÝ TRH

Aktualizace: 13. lis 2019



Za poslední měsíc jsem se dostal jakožto pozorovatel několikrát do diskusí, které měly až vražedné sklony směrem k evropskému jednotnému trhu, Schengenu a Evropské unii jako takové. A protože těch diskusí bylo na můj vkus příliš, položil jsem sám sobě otázku, zda naopak já sám si tu naši Unii přece jen nemaluji narůžovo. A jakožto Čech jsem dospěl ve vteřině k názoru, že nemaluju. Rozhodně ne.

Profit z otevřenosti

Jsme otevřenou exportní ekonomikou, jejímiž největšími obchodními partnery jsou členské státy Evropské unie v čele s Německem. Těžíme tak z maximálních výhod, které jsou spojeny se zónou volného obchodu.

Při představě, že by byla zrušena zóna volného obchodu v EU a schengenský systém, nelze hovořit o ničem jiném než o krizi. Vždyť samotný vývoz zboží a služeb všech 28 členských států Evropské unie je v rámci Unie vyšší o 78 procent než vývoz třetím zemím mimo EU. Nejsme samozřejmě výjimkou.

Podle Eurostatu jsme my Češi jen letos od ledna do května exportovali zboží a služby za 69,8 miliardy eur. Z toho mířilo 58,9 miliardy eur dovnitř Evropské unie, respektive do dalších 27 členských států. Zóna volného obchodu Evropské unie tak tvoří více než 84 procent našeho exportu. Z pohledu importu k nám „přiteklo“ z EU zboží a služby za zhruba 48,6 miliardy eur. To je asi 78 procent z celkových 62,4 miliardy eur dovozu. Obchodní bilanci tak máme kladnou celkově i v rámci obchodních partnerů v kontextu Unie.

A pokud by chtěl někdo namítat, že export není vše, souhlasím. Otázkou je i reálná přidaná hodnota, která u nás zůstává, reálný růst mezd, které si odnáší čeští daňoví poplatníci a spotřebitelé každý měsíc domů. Průměrná měsíční mzda vzrostla od vstupu České republiky do Evropské unie ze zhruba 18 tisíc korun na současných více než 30 tisíc korun. Samozřejmě vždy může být lépe, o vykořisťování Bruselem ale nemůže být řeč.

Dalším sledovaným faktorem by mohl být vývoj cen. Až na máslovou krizi v minulém roce nebo vaječnou inflaci v roce 2012 také nelze říci, že bychom řešili nedostupnost regálového zboží jako za minulého režimu. A i ty dvě výše zmíněné krize byly spíše slušivé bulvární titulky než reálný nedostatek. Troufám si tedy tvrdit navzdory všem Klausům, že evropský jednotný trh je druhá nejlepší věc, která se České republice za posledních 200 let stala. Tou první je vznik Československa v říjnu 1918.

Braňme jako rodinné zlato

Pokud by se ale zhoršily podmínky vzájemné obchodní výměny v EU, mohli bychom se rozloučit s predikcí růstu českého HDP o více než 2 procenta. Spíše bychom mohli pomalu začít sčítat budoucí ztráty.

A nezachrání nás ani průmysl 4.0, ani žádná sdílená ekonomika, ani žádný společný výlet Zemana s Tvrdíkem do Číny. A všechny ingredience pro takové zhoršení jsou již na stole. A pokud by z nich dnes takoví pejsek s kočičkou začali vařit podle stejnojmenné Čapkovy pohádky dort, nemyslím si, že by někomu z nás chutnal. Přimíchat totiž do jednotného trhu půl kila brexitu, špetku katalánské nezávislosti, tři tucty německé pohraniční policie a to vše zahřívat americkými cly na evropské automobily a ocel? Mňam? Břichabol by na sebe nenechal dlouho čekat.

Jakmile bychom se pomalu dostali s evropskou celní politikou nazpět o 40 let, zjistili bychom u nás v Čechách, že již skutečně nejsme onou montovnou. I ty „proklaté“ montovny by prořídly. Jako by se zastavil čas.

Ekonomika by zažila ne šok, ale záchvat. Zahraniční investice by se začaly vytrácet a vzdalovat, nezaměstnanost by narostla obrovským tempem na řecké hodnoty. Schodek státního rozpočtu by šel do řádu set miliard ročně, nastal by prudký pokles mezd. Z jedné strany bychom zjistili, že vyvézt pár škodovek není už taková legrace při všech těch clech a jednotlivých protekcionistických praktikách evropských států. Naopak dovézt nějaké to zboží při mizerné kupní síle spotřebitelů je také problém. Tohle opravdu chceme? Chceme mít mandarinky jen na Vánoce jako za dob minulých? Asi ne.

Jak v Evropě, tak ve světě

Podobně je to i se vzájemnými vztahy EU–USA–Čína. Málokdo dnes ve světě ještě neslyšel o protekcionismu, populismu či separatismu. Tyto pojmy dnes nabývají na popularitě, podobně ja ko migrace, hipsterství nebo selfie tyče. Současná móda „všichni nám ubližují“ tak získává na větší a větší oblibě, což stále víc a víc ohrožuje zaběhnuté ekonomické pořádky. Globalizace a integrace jakožto trendy celosvětové procházejí nejtvrdšími zkouškami odolnosti za celou dobu své existence.

Na hrozící změnu světového řádu ostatně upozornil nedávno i Donald Tusk, předseda Evropské rady, a to v reakci na prohlášení samozvaného spasitele americké ekonomiky Donalda Trumpa, který nazval i Evropskou unii jakožto největšího spojence USA nepřítelem.

Americký prezident tak stále pokouší „červené tlačítko“, a to s vytrvalostí umíněného dítěte. Trojúhelník EU–USA–Čína tudíž prochází a bude procházet otřesy, které mohou přinést pouze a jen trpkost na všech stranách. A bohužel si své malé Trumpy pěstujeme i uvnitř Evropské unie, jako by nebylo dost toho „velkého“. A riskujeme tak ztrátu obchodní svobody a jistot, které nám volný trh nyní poskytuje.

A přitom stačí tak málo. Stačí si jen uvědomit, že čím méně klacků je na trati, tím se všem běhá lépe. Všichni však musí respektovat, že někdo závod holt doběhne první, někdo třetí a někdo poslední. Do cíle ale vždy doběhnou všichni.

Komentář byl vydán v Lidových novinách 19. 7. 2018:



21 zobrazení

Copyright © 2020 STARTEEPO s.r.o.

  • Black Facebook Icon
  • Black Twitter Icon
  • Black LinkedIn Icon
  • Black YouTube Icon