• Redakce

10 LET OD KRIZE: WALL STREET JE JAKO DĚTSKÁ STŘELNICE A DALŠÍ KOLAPS ZÁKONITĚ PŘIJDE

Aktualizace: 13. lis 2019



Deset let od finanční krize se stále ptáme, jak a proč tato krize vznikla. Zdali se jí dalo zabránit, reagovat na ni rychleji a lépe, předvídat její průběh a vlastně ji jakkoli eliminovat. Přiznejme si krutou pravdu. Nedalo. Ne proto, že bychom toho nebyli schopni, ale protože jsme nebyli ochotni.

I bankéři jsou jenom lidé. I regulátoři jsou jenom lidé. A dokonce i politici jsou jenom lidé. A lidé bývají velice často přehlíživí, sobečtí, nedůslední, populističtí, naivní, chamtiví, zapomnětliví a hloupí. Podobně jako naše vrozené negativní vlastnosti nám nepomáhá ani naše paměť, která je „mrška“ vskutku selektivní. A stejně tak jako si náš pan prezident odnesl z mnohých historických epoch „jen něco“, tak stejně tak si bankéři z Wall Street, kongresmani, ale i samotní investoři odnášejí zkreslené zkušenosti z finanční krize.

Obezřetnost prostě slábne, a pokud jste jakožto regulátor nebo zákonodárce v určité roli rodičů finančního sektoru, bez obezřetnosti jste namydlení. Natož když jste rodič, který o sobě tvrdí, že dokáže mít sebevětší riziko pod kontrolou, předvídat a provádět efektivní dohled.

Jako dětská střelnice


Tak třeba… Když dáte malému dítěti revolver, taky si nebudete říkat, kdypak z něj asi tak vyjde rána nebo jak by se dalo ovlivnit, kam se s ním dítě zrovna střelí. Jestli tedy rovnou do hlavičky, nebo „jenom“ do nožičky. Řešení je jiné a o dost jednodušší.

V první řadě musíte udělat vše pro to, aby se k dítěti revolver nedostal. On totiž dohled nad něčím, co již tušíte, jak dopadne, nemá smysl. Jen přihlížíte jasnému konci, který se někdy objeví zcela náhle bez čekání, nebo naopak plíživě. A samotné přihlížení v režimu rádoby dohledu je alibismus, na který v dobách nejhorších nikdo není zvědavý.

Přiznávám, že jsem zvolil vskutku extrémní až morbidní příklad, na kterém vysvětlit logiku bankovního dohledu, ale pointa mi snad dá za pravdu. Ono totiž bankovnictví a obecně celý finanční sektor je vlastně taková dětská střelnice. Zaručený recept na neštěstí. A pokud by měl být onen regulátor tím správným a zodpovědným rodičem, tak by měl dětem pistole vzít z ruky a účinnou regulací k nim zamezit přístup. Protože na téhle střelnici se co deset let nějaké to dítě do hlavy prostě střelí.

Namísto toho ale jako rodiče řešíme to, kde si dítě umazalo pláštěnku, kolikrát ztratilo bačkůrky, a stále dokola ho peskujeme za malování po zdech. Pistolka v jeho batůžku nás však netrápí. Stejné to bylo a stále je i s regulací.

Regulátor dnes řeší pomalu i formát hlavičkového papíru jídelního menu v bankovních kantýnách. Finanční trh se dnes dusí v mnohých kontraproduktivních absurditách, které jsou házením hrachu na zeď, a uchází nám to podstatné. Pokud se tedy ptát, kde a kdy vznikla finanční krize, začněme u zákonodárců a regulátorů, kteří v mnoha ohledech situaci podcenili, ale především dělali všechno proto, aby nic nedělali. A jinak tomu nebylo ani v roce 2008 a pravděpodobně tomu jinak nebude ani příště. Jednoduše jsme to „děcko s bouchačkou“ přestali řešit a bát se následků.

Velká deprese měla být tou poslední


Velká deprese ochromila svět v roce 1929, tj. zhruba 80 let před její novodobou alternací v podobě finanční krize v roce 2008. Tehdy se však jednalo o násobně tragičtější průběh, nežli tomu bylo před deseti lety. Díky bohu. Nikdo by asi nechtěl zažít táboření v newyorském Central Parku nebo potravinové lístky. Jednalo se o tak silný moment v historii kapitalismu, že se zákonodárci rozhodli nadobro oddělit komerční bankovnictví od investičního. Zjednodušeně oddělit rizikový kapitál od úspor domácností. Vznikl tak Glass-Steagallův zákon, který až do roku 2008 finanční trhy chránil před nimi samotnými. I díky němu se například ropná krize v roce 1973 nebo Černé pondělí v roce 1987 nestaly další Velkou depresí.

Tento zákon byl však zrušen v roce 1999 úřadem Billa Clintona. Nový zákon Gramm-Leach-Bliley tak znovu povolil konsolidaci a možné prolínání komerčního a investičního bankovnictví. Zákonodárci tak podlehli velkému nátlaku bankovní lobby a byli omámeni slibovaným vyšším ekonomickým růstem. Ten sice dostali, ale za jakou cenu.

V roce 2008 se přehrada protrhla a velká voda spláchla všechno s sebou. Od Ameriky přes Evropu po Asii. V roce 2010 se však opět americká vláda přiklonila ke zpřísnění pravidel pro komerční a investiční banky a vznikla tzv. Dodd-Frankova legislativa.

Podpis, kterým začal příští kolaps finančního sektoru


Donald Trump však na konci května tohoto roku bez většího publika a fokusu médií vrátil bankovní regulaci v USA zpět do roku 2008. Respektive do roku 1928. Podepsal totiž dokument, který významně pozměňuje legislativu podepsanou Barackem Obamou, která vešla v platnost v roce 2010 a která se stala jedním z pilířů prevence v boji proti finančním krizím.

Sami si tak odpovězme na otázku, kterou si pokládá samotná historie. „Odkud pocházíme, kde jsme a kam směřujeme?“ Přiznejme si krutou pravdu. Z pohledu finančního trhu totiž jdeme z bláta přes sucho do louže. Bez holin. No a pokud to brát z té lepší stránky, tak nyní už alespoň víte, jak a kdy pravděpodobně vznikl další velký finanční kolaps.

Text vyšel jako hlavní komentář v Lidových novinách:



96 zobrazení

Copyright © 2020 STARTEEPO s.r.o.

  • Black Facebook Icon
  • Black Twitter Icon
  • Black LinkedIn Icon
  • Black YouTube Icon